Čeští vědci mají zahraniční kolegy stále častěji – a ti zůstávají

Česká republika přitáhla v roce 2025 rekordní počet zahraničních výzkumníků ze třetích zemí. Nová analýza EURAXESS Česká republika ukazuje, že vědecká mobilita se mění: přijíždějí celé rodiny a mnozí vědci se tu rozhodují zůstat natrvalo.

Věda jako rodinná záležitost

Celkem 946 žádostí o pobytové oprávnění zpracoval v roce 2025 EURAXESS Česká republika – národní centrum podpory mezinárodní mobility výzkumníků, které provozuje Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Tři čtvrtiny z nich podali samotní vědci a vědkyně, zbytek jejich partneři a děti. Právě tento poměr je přitom jedním z nejdůležitějších zjištění: mezinárodní vědecká mobilita se v praxi čím dál méně podobá krátkodobému pracovnímu pobytu a stále více připomíná rodinné přesídlení.

Česko přestává být jen přestupní stanicí

Dominantním nástrojem příchodu zůstává povolení k dlouhodobému pobytu za účelem vědeckého výzkumu – uděleno bylo ve 605 případech, tedy zhruba ve dvou třetinách všech žádostí. Pozornost však zasluhuje jiná položka: 55 žádostí o trvalý pobyt, tedy přibližně šest procent celku. To signalizuje, že část vědců přechází z dočasného pobytu k trvalému usazení v zemi – a Česká republika se pro ně stává dlouhodobou profesní i životní destinací, nikoli jen přestupní stanicí.

Genderová asymetrie přetrvává

Příchozí výzkumníci jsou výrazně mladí: věková skupina 20–39 let tvoří čtyři pětiny všech VaVaI pracovníků. Mobilita je tedy koncentrována do období nejintenzivnějšího kariérního rozvoje. Muži přitom mezi vědci mírně převažují (61 %), zatímco v kategorii doprovázejících partnerů jsou výraznou většinou ženy (71 %). Tato zrcadlová asymetrie naznačuje, že vědecká mobilita reprodukuje tradiční rozdělení rolí v rodině – a že doprovázející partnerky čelí specifickým výzvám spojeným s přerušením vlastní kariéry.

Sedmdesát dva národností, čtyři klíčové instituce

Z hlediska původu vědců dominuje Indie s téměř třetinou všech případů (31 %), s výrazným odstupem následují Ukrajina (9 %) a Írán (5 %). Prvních deset nejpočetnějších národností dohromady pokrývá přibližně 70 % všech příchozích. Mobilita je tedy sice geograficky pestrá – celkem 72 různých národností – zároveň ji ale táhne úzká skupina zdrojových zemí propojených s českými institucemi dlouhodobými vazbami a náborovými kanály.

Institucionálně se výzkumná mobilita soustředí do několika velkých hráčů: Univerzita Karlova přijímá čtvrtinu všech příchozích vědců, ČVUT dalších dvanáct procent, FZÚ deset a ÚOCHB téměř devět. Čtyři největší instituce dohromady zaměstnávají přes polovinu evidovaných výzkumníků. Vznikají tak de facto „uzly vědecké mobility“ – pracoviště se zavedenými procesy a know-how, která systém přijímání zahraničních talentů de facto drží pohromadě.

Administrativa zůstává největší brzdou

Trvale přítomnou brzdou zůstává administrativní náročnost celého procesu. Jazykové bariéry, složitost právních postupů a omezená dostupnost srozumitelných informací vytvářejí prostředí nejistoty, které odrazuje potenciální zájemce ještě před příjezdem. Právě proto autoři studie zdůrazňují nezastupitelnou roli podpůrných struktur – a upozorňují, že budoucí atraktivita Česka pro zahraniční vědce bude záviset nejen na výzkumných kapacitách institucí, ale i na schopnosti nabídnout stabilní a předvídatelné prostředí pro život celé rodiny.

Analýza je dostupná v repozitáři Zenodo.