Internacionalizace českých vysokých škol: různé cesty, rozdílné výsledky 

Přibližují se české vysoké školy cílům stanoveným Strategií internacionalizace vysokého školství pro rok 2030? Odpověď nabízí nová studie internacionalizace vysokoškolského vzdělávání zpracovaná Národním vzdělávacím fondem v rámci projektu Strategická inteligence pro výzkum a inovace (STRATIN+).

Studie zaměřená na 26 veřejných vysokých škol v České republice mapuje stav internacionalizace a rozdíly mezi jednotlivými institucemi. Vychází především z výročních zpráv vysokých škol za rok 2024, statistik Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a databáze Evropské observatoře vysokoškolského vzdělávání (EHESO). Vedle sledování vybraných cílů Strategie internacionalizace vysokého školství na období od roku 2021 pracuje také s vlastním souborem indikátorů. Internacionalizaci sleduje ve třech oblastech – ve vzdělávání, mezinárodní mobilitě a akademické a vědecké činnosti, každá z nich je charakterizována čtyřmi dílčími ukazateli.

Největší pokrok je patrný v zastoupení zahraničních studentů, podstatně pomaleji se daří rozvíjet zejména zahraniční zkušenost studentů bakalářského a doktorského studia. Studie současně ukazuje, že jednotlivé vysoké školy volí rozdílné cesty internacionalizace – zatímco některé stavějí především na zahraničních studentech a cizojazyčných programech, jiné na mobilitách či mezinárodní vědecké spolupráci.

Zahraničních studentů přibývá, významnou část ale stále tvoří Slováci 

Nejblíže stanovenému strategickému cíli jsou české veřejné vysoké školy v atraktivitě pro zahraniční studenty. V roce 2024 představovali zahraniční studenti téměř 18 % všech studentů veřejných vysokých škol, cílem pro rok 2030 je podíl 20 %. Tuto hranici přitom již nyní překračuje deset z 26 veřejných vysokých škol. Nejvyšší podíl vykázala Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT), kde zahraniční studenti tvořili více než čtvrtinu všech studentů.

Za relativně vysokým podílem zahraničních studentů se však skrývá specifická struktura jejich původu. Studenti ze Slovenska tvoří 42 % všech zahraničních studentů českých veřejných vysokých škol. Podobná situace je i mezi zahraničními akademickými a vědeckými pracovníky, kde občané Slovenska představují 43 %. Zahraniční studenti navíc výrazně preferují vysoké školy v Praze a Brně, zatímco řada regionálních institucí dosahuje podstatně nižšího zastoupení cizinců.

Slabším místem zůstávají zahraniční zkušenosti studentů

Podstatně složitější je naplňování strategických cílů v oblasti studentské mobility. U bakalářského studia překročily v roce 2024 hranici 20 % absolventů s alespoň čtrnáctidenním zahraničním pobytem pouze tři školy – Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze, Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) a Univerzita Hradec Králové (UHK). U magisterského studia je situace příznivější: cílové hodnoty dosáhla nebo ji překročila téměř třetina veřejných vysokých škol. Výrazně se zde prosazují zejména některé umělecké školy.

Největší odstup od strategického cíle je patrný u doktorského studia. Strategie předpokládá, že do roku 2030 získá alespoň třicetidenní zahraniční zkušenost 80 % absolventů doktorských programů. Této úrovně v roce 2024 nedosáhla žádná veřejná vysoká škola. Výsledky je však třeba interpretovat obezřetně, protože fyzický zahraniční pobyt může být u doktorandů nahrazen například účastí na mezinárodním výzkumném nebo tvůrčím projektu.

Zajímavý je také rozdíl mezi mobilitou studentů a akademických pracovníků. Zatímco v průměru vyjíždí do zahraničí přibližně 6 % studentů, u akademických pracovníků je to 42 %. Mobilita akademiků však mezi školami kolísá mnohem výrazněji a studie upozorňuje také na nedostatky v její evidenci – na rozdíl od studentských mobilit zatím není na vysokých školách jednotně vykazována.

Jedna cesta k internacionalizaci neexistuje

Pro komplexnější pohled studie vytvořila kompozitní indikátor internacionalizace, vyjadřující celkovou úroveň internacionalizace a podíl jednotlivých oblastí. Nejvyššího celkového skóre v roce 2024 dosáhly Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU; 59,7 bodu), VŠE (52,5 bodu) a Masarykova univerzita (MUNI; 50,1 bodu). Za nimi následovaly VŠCHT a Univerzita Karlova.

Za podobným celkovým výsledkem se však mohou skrývat velmi odlišné profily. ČZU má poměrně vyrovnané výsledky ve všech třech sledovaných oblastech a zároveň dosáhla nejvyššího skóre v mezinárodní mobilitě. VŠE vyniká především internacionalizací vzdělávání, mimo jiné aktivně využívanými zejména společnými studijními programy se zahraničními univerzitami. MUNI má silné postavení zejména v internacionalizaci akademické a vědecké činnosti.

Právě výsledky jednotlivých oblastí potvrzují, že vysoké skóre není výsadou pouze největších univerzit. V akademické a vědecké internacionalizaci například dosáhly nejvyšších hodnot UHK a Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích (VŠTE), následované MUNI, Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích a ČZU. Některé regionální školy tak svou mezinárodní orientaci rozvíjejí především prostřednictvím výzkumu a akademické spolupráce, přestože jsou méně úspěšné například v získávání zahraničních studentů.

Za pět let se pořadí některých škol výrazně změnilo

Srovnání let 2019 a 2024 ukazuje, že internacionalizace českých vysokých škol se nevyvíjí plošně ani rovnoměrně. Nejvýraznější pozitivní změnu zaznamenala VŠTE, jejíž skóre vzrostlo o 22 bodů a škola se posunula z 25. na 7. místo. Výrazně se zlepšily rovněž ČZU a Janáčková akademie múzických umění (JAMU). Všechny tři instituce posílily ve všech sledovaných oblastech, každá však jiným způsobem – VŠTE především v akademické a vědecké činnosti, ČZU v mobilitě a JAMU v internacionalizaci studijních programů.

Na opačné straně stojí především České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) a Veterinární univerzita Brno (VETUNI), u nichž došlo k výraznějšímu poklesu celkového skóre. U ČVUT byl pokles spojen zejména s mezinárodní mobilitou, u VETUNI s internacionalizací studijních programů. Charakteristické přitom je, že u 42 % škol se některé oblasti mezi lety 2019 a 2024 zlepšily, zatímco jiné se současně zhoršily. Vývoj tak nepřipomíná postupný společný posun všech škol jedním směrem, ale spíše proměnu jejich různých internacionalizačních profilů.

Výsledky nelze chápat jako jednoduchý žebříček škol

Studie upozorňuje, že představený kompozitní indikátor je především nástrojem pro mapování a porovnávání vybraných dimenzí internacionalizace, nikoli hodnocením kvality vysokých škol. Kvantitativní údaje nevypovídají například o tom, jakou kvalitu mají mezinárodní partnerství, jak zahraniční zkušenost ovlivňuje studenty nebo zda internacionalizace skutečně zvyšuje kvalitu výuky a výzkumu. Výsledky je navíc nutné posuzovat s ohledem na velikost, oborové zaměření, regionální ukotvení a poslání jednotlivých institucí.

Právě výrazná různorodost je jedním z hlavních závěrů studie. České veřejné vysoké školy nemají jeden společný model internacionalizace. Některé se úspěšně otevírají zahraničním studentům a rozšiřují cizojazyčné studium, jiné jsou silnější v mobilitě nebo v mezinárodním výzkumu. Do dalšího období zůstává výzvou nejen zvýšit celkovou úroveň internacionalizace, ale také zmírňovat rozdíly mezi jednotlivými školami, zpřístupnit zahraniční zkušenost širšímu okruhu studentů a zajistit, aby internacionalizace nebyla pouze otázkou počtu zahraničních studentů či mobilit, ale skutečně se promítala do kvality vzdělávání, výzkumu a akademického prostředí.

Studie včetně všech příloh je k dispozici v repozitáři Zenodo.