Nestačí mít talent a dobrý nápad, rozhoduje i prostředí. Šetření mezi 475 držiteli ERC grantů ukazuje, že v Česku se podmínky pro excelentní vědu vytvářejí obtížněji než v úspěšnějších zemích. Zdeňka Šímová, spoluautorka studie, vysvětluje, co české vědce na cestě k ERC podporuje a co je brzdí.
Co je podle Vašeho názoru nejdůležitějším závěrem studie?
České vědecké prostředí má bezpochyby značný potenciál, zároveň však projevuje až pozoruhodnou schopnost komplikovat cestu těm, kteří by jej mohli nejvíce rozvíjet. Systém jako celek i prostředí jednotlivých institucí často nedokážou cíleně podporovat růst špičkových talentů a připravit je na nároky mezinárodně konkurenceschopného výzkumu.
V zemích s vyspělými systémy vědy je způsob vědecké práce, potřebný pro úspěch v excelentním prostředí ERC, jaksi implicitně zabudován do běžného fungování institucí a výzkumných týmů. Mladí vědci jsou samotným prostředím formováni tak, aby v tomto prostředí obstáli. Neznamená to nutně, že prestižní projekt hned získají, ale zacílení tímto směrem je automatickou součástí jejich běžné práce. Vydáváte-li se na vědeckou dráhu, předem víte, že toto bude důležitá součást vaší kariéry. U nás stále jako by přetrvával pocit, že se jedná o „něco extra“, nadstandard. Prostředí je v tomto u nás více konzervativní, rádo udržuje status quo, je rezistentní vůči změnám a nedůvěřivé vůči někomu, kdo vyčnívá. Situace se nicméně v posledních letech postupně mění k lepšímu.
V šetření se mezi českými respondenty do velké míry ukázal vliv podpory ze strany Expertní skupiny na podporu žadatelů ve výzvách ERC spolupracující s Technologickým centrem Praha, která v posledních letech značně přispěla k rostoucím úspěchům českých zájemců v ERC soutěžích. Např. semináře pro žadatele jsou velmi hojně využívány a pozitivně hodnoceny. V zemích s lepšími výsledky nicméně takovéto externí systémy podpory paradoxně neexistují, protože nejsou potřeba. Vlastní vědecké prostředí dostatečně připravuje mladé vědce na tyto úkoly, které jsou chápány jako základní stavební kameny vědecké kariéry. Česká specializovaná externí podpora tedy do značné míry vyrovnává obecně slabší zázemí domovských institucí.
To zní poměrně kriticky. Přineslo šetření také nějakou dobrou zprávu?
Určitě. V posledních letech se v České republice výrazně zvýšilo povědomí vědecké komunity o ERC, čeští vědci jsou častěji ve výzvách úspěšní. Ukazuje se, že česká věda má schopnost konkurovat na světové úrovni nejen v několika tradičně oceňovaných oborech, ale v podstatě napříč disciplínami, včetně oborů sociálních a humanitních, které byly dlouho považovány za méně konkurenceschopné.
Čeští vědci, držitelé ERC grantů, kteří se účastnili našeho šetření, odpovídali přes svoji extrémní časovou vytíženost velice ochotně a s vysokou osobní angažovaností. Uvědomují si nedostatky českého vědeckého prostředí a nezřídka disponují silnou vůlí přispět k pozitivním změnám. Zde je možné čerpat silný optimismus do budoucna.
Zároveň bych ráda zdůraznila, že v České republice existují i instituce, které svým vědcům poskytují velmi dobrou podporu, a mnou uváděná kritika pro ně neplatí.
Koho jste se vlastně ptali? O čem všem výsledky vypovídají?
Dotazník jsme v roce 2025 rozeslali více než osmi tisícům současných a bývalých držitelů ERC grantů z vybraných evropských zemí. Získali jsme 475 alespoň částečně vyplněných dotazníků. Za Českou republiku odpovědělo 35 vědců. Z hlediska absolutních čísel je to malá skupina, odpovídá však přibližně polovině všech oslovených držitelů ERC grantů působících v Česku, takže relativní návratnost byla mimořádně vysoká. Zároveň se jedná o špičkové vědce, kteří mají zkušenost s prestižním mezinárodním schématem a mohou tedy hodnotit českou realitu z tohoto „odstupu“.
Chtěli jsme hlavně pochopit, jaké faktory podle jejich názoru nejvíce přispěly k tomuto úspěchu, co je naopak brzdilo, a jaká z toho vyvodit doporučení pro české vědecké prostředí.
Nejdůležitější informace v tomto smyslu přineslo srovnání odpovědí českých vědců s respondenty ze skupiny zemí, které mají vysokou úspěšnost v ERC soutěžích (Švýcarsko, Nizozemsko, Německo, Rakousko, Belgie a Francie), pro zjednodušení jim říkejme „západní země“. Zjišťovali jsme, v čem se naše skupina vědců od nich odlišuje: zda vnímají jinak kontext svého úspěchu, svoje vědecké prostředí, dostupnou podporu, zda vypovídají jinak o svých motivacích apod.

Liší se motivace českých a zahraničních vědců, proč se o ERC grant ucházejí?
Hlavní motivace je totožná. Vědci chtějí především rozvinout vlastní výzkumnou myšlenku nebo vyřešit vědecký problém, u nás i v zahraničí. Rozdíl nastává u druhé nejsilnější motivace, kterou je pro české vědce zlepšení nebo udržení pracovní pozice, včetně finanční jistoty. Pro vědce ze západních zemí tyto motivace nebyly tak časté.
Odráží se zde větší existenční a institucionální nejistota českých vědců: ERC pro ně není jen prestižním cílem, jak uskutečnit další krok v kariéře, ale pro část lidí představuje také cestu, jak si vůbec vytvořit stabilnější prostor a zdroje pro kvalitní výzkum.
Co žadatelům v přípravě na ERC grant nejvíce pomáhá?
Jako nejužitečnější hodnotili praktický nácvik prezentace, zpětnou vazbu k obsahu projektu, informace o tom, na čem záleží při hodnocení, a možnost sdílet zkušenosti s lidmi, kteří už ERC procesem prošli. Velmi důležitá byla také osobní či psychologická podpora – například posílení sebedůvěry nebo možnost obrátit se na zkušeného člověka ve chvíli nejistoty, i když pouze menší část vědců uvedla, že by tuto podporu měla k dispozici.
V preferencích ohledně podpory se přitom také odrážejí rozdíly mezi vědeckým prostředím České republiky a západních zemí. Mnohem větší část respondentů z ČR vyjadřovala potřebu posílit podporu v oblasti samotné volby výzkumného tématu. Čeští žadatelé jsou si méně jistí, jak formulovat nosnou myšlenku, aby odpovídala standardům ERC. V západních zemích toto prakticky není problém.
Co tedy nejvíce přispívá k úspěchu v žádosti o ERC grant?
Jednoznačně nejvýznamnějším faktorem, který pomohl úspěšným grantistům získat ERC grant, jsou pro české i západní držitele dosavadní vlastní vědecké úspěchy (např. prestižní publikace). V západních zemích se jedná o naprosto dominantní faktor. Na druhém místě pak mají dobře vypracovaný metodologický přístup.
V ČR se situace mírně liší. Mnohem větší význam je přikládán mezinárodní zkušenosti žadatele a dále sdílení s kolegy s ERC zkušenostmi. Pro české vědce to často byla až zahraniční zkušenost, která je formovala takovým způsobem, že byli schopni obstát v mezinárodní konkurenci. Tedy, co je v západních zemích základní daností, se v českém prostředí stává mimořádnou konkurenční výhodou.
Liší se čeští vědci v tom, co jejich přípravu ohrožovalo nebo brzdilo?
Příprava žádosti je pro české i západní vědce velmi náročná. Největším úskalím je extrémní časové vytížení. V západních zemích však vědci více vnímají zejména obtížnou možnost skloubení práce na ERC žádosti s ostatními pracovními povinnostmi, zatímco v ČR je jako náročnější označováno sladit přípravu se soukromým životem.
To je zajímavá nuance. Na jednu stranu to může vypovídat o vyšším důrazu na soukromý život mezi českými vědci, na druhou stranu ale i o tom, že v západních zemích nepociťují tak velké ohrožení soukromého času.
Koresponduje to s tím, co již bylo řečeno. V západních zemích je podávání takovýchto grantů chápáno jako standardní součást pracovní náplně, zatímco v Česku může stále působit jako mimořádná aktivita, kterou vědec vykonává „navíc“ vedle výuky, běžného výzkumu, administrativy a dalších závazků, a tyto aktivity tedy i více expandují do jeho soukromého času.
Zlepší se po získání ERC grantu podmínky pro úspěšného vědce?
Bohužel naše výsledky tomu nenasvědčují. ERC grant přinese mimořádné zdroje a prestiž, ale často nezmění prostředí instituce. Podle výpovědí v šetření se naši vědci během realizace projektů potýkají s trochu odlišným souborem obtíží než jejich západní kolegové.
Některé problémy jsou univerzální: vysoké pracovní zatížení hlavního řešitele uvedlo v české i zahraniční skupině 52 procent respondentů. Obtíže s náborem kvalitních lidí pociťovalo 57 procent českých řešitelů a 44 procent řešitelů v úspěšných zemích. Špičkový projekt je zkrátka náročný všude a často se hlavní nápor nese po linii: čas, zaměstnanci, finance.
U nás se k tomu pak častěji přidává okruh problémů, který můžeme nazvat „psychosociálním komplexem“. Problémy spojené s fungováním instituce a s psychologickou a sociální stránkou vedení týmu. To je jeden z nejvýraznějších a současně nejznepokojivějších výsledků celé studie. Naši vědci častěji pociťují slabší podporu vedení, stres a vyhoření, pochybnosti o sobě v roli lídra, problémy s motivací týmu a zklamání z institucionálního prostředí.
Pozoruhodné rovněž je, že tento výsledek odlišuje české vědce nejen od jejich kolegů na západě, ale i od vědců ze zemí méně úspěšných na poli ERC soutěží (zejména země východní a jižní Evropy). Jedná se tedy o jakési české specifikum.
Pochybnosti o sobě i vyhoření jsou u českých vedoucích týmů výrazně častější než v úspěšných zemích. Požírá česká věda své vlastní talenty?
Ano, působí to tak. I pro nás bylo překvapením, že míra psychosociálních obtíží, o kterých vypovídají čeští držitelé ERC grantů, byla tím, co nás odlišuje od ostatních zemí.
Je obtížné ukázat prstem na jednoduchou příčinu, příčiny jsou komplexní a jejich šíři naše šetření zdaleka nepokrývalo. Nicméně vzešly z něj určité indikátory poukazující na zmiňovanou nižší kvalitu vědeckého institucionálního prostředí, na to že v některých ohledech jej špičkoví vědci vnímají, jako by jim život více komplikovalo.
Otázka navíc přesahuje oblast vědy a týká se, myslím, českého školství na všech stupních. Proč jsou čeští talenti méně sebevědomí, proč (potenciální) chybu neprožívají jako impuls k lepšímu výsledku, ale jako něco, co je sráží a diskvalifikuje? O této situaci víme z rozhovorů a z osobní zkušenosti, daleko však přesahuje rozměr našeho šetření. To pouze doložilo daty, že tento problém v České republice skutečně existuje.
Ve studii používáte termín „odpor prostředí“. Jak souvisí s těmito zjištěními? Co přesně musí český držitel vybojovat, co jeho kolega ve Švýcarsku nebo Nizozemsku vůbec nemusí řešit?
Výrazem „odpor prostředí“ jsme se snažili popsat průnik určitých znepokojivých výpovědí. Ambiciózní vědec v Česku není zatěžován jen vědeckou náročností špičkových projektů, ale také tím, že jeho instituce – a systém obecně – nedokáže dostatečně nést a facilitovat jeho roli a poskytovat adekvátní oporu.
Nejde přitom zdaleka pouze o finance nebo vybavení. Jde o to, zda instituce mu umožní, aby většinu své kapacity věnoval vědě, místo aby ji spotřeboval na překonávání organizačních a psychosociálních problémů. Zda vítá jeho úspěch a snaží se jej maximálně využít i pro svůj vlastní rozvoj jako výzkumné instituce a pro rozvoj dalších špičkových vědců.
Čeští držitelé ERC grantů hodnotí oproti západním kolegům méně optimisticky své možnosti pokračovat ve výzkumném tématu po skončení grantu. I to s tím souvisí – méně zřetelné obrysy možností do budoucna. Jedná se o velmi úspěšné vědce v mezinárodním měřítku, kteří sestavili nový tým, často s mezinárodním osazenstvem, realizovali vynikající výzkum, ale v mnoha případech si nejsou jisti, co s nimi bude dál, zda o ně jejich dosavadní prostředí stojí.
ERC grant by neměl být jen pětiletým ostrovem výjimečných podmínek. Ideálně by měl vytvořit novou výzkumnou linii a proměnit instituci. Pokud po jeho skončení chybí perspektiva návaznosti, část vytvořeného potenciálu se bohužel ztrácí.
Ptali jste se respondentů i na národní grantový systém. Ten je podle nich posedlý měřitelnými výstupy (82 % v ČR vs. 30 % v úspěšných zemích) a administrativou. Zabíjí tato byrokracie odvahu riskovat a dělat skutečně průlomový výzkum?
Neřekla bych, že zabíjejí odvahu, spíše neposkytují možnosti, jak takový výzkum financovat. V našem prostředí se vyplácí „sázet na jistotu“, na měřitelné, kontrolovatelné výsledky a osvědčené postupy. Na malé opatrné krůčky, spíše než skok do neznáma.
Jak říkáte, český systém je podle respondentů výrazně definovaný důrazem na měřitelné výstupy (např. bibliometrie) a vysokou administrativní zátěží. Naproti tomu znaky, které se pojí s kvalitními systémy (férovost a profesionalita, individuální přístup, prostor pro high-risk/high-gain a kreativitu, silnější orientace na excelenci), jsou v českém prostředí vnímané jako slabší.
Je to ovšem složitá otázka. Programy na národní úrovni jsou různorodé, mají různé účely, jsou vázány národním kontextem a prioritami. Nelze očekávat, že budou disponovat stejně velkorysým rozpočtem jako ERC nebo podporovat stejnou měrou rizikové projekty. Nicméně některé vlastnosti, jako např. zmíněná férovost, profesionalita, kvalitní hodnocení nebo schopnost rozpoznat vědeckou myšlenku s velkým potenciálem by měly být společné každému systému financování vědy. Z tohoto pohledu se ukázaly limity českého prostředí.
Otevřené odpovědi pak tento obraz konkretizují: respondenti popisují český systém jako podfinancovaný, s kratším horizontem podpory, s rostoucí konkurencí a klesající dosažitelností grantového financování a s kulturou, kde kvantitativní ukazatele a administrativní vykazování vytlačují kvalitu, originalitu i ochotu riskovat.
I respondenti ze západních zemí své systémy hodnotí jako konzervativnější ve srovnání s ERC, s nižší úrovni finančních zdrojů, méně kvalitním hodnocením v některých schématech, nicméně celkové vyznění odpovědí z ČR je systémově a napříč různými rovinami mnohem kritičtější a odpovědi jsou silně osobně angažované.

Co by se podle výsledků Vašeho šetření mělo změnit?
Hlavním cílem nemůže být pouze zvýšení počtů českých ERC grantů. Zásadní je vytvářet prostředí, které samo o sobě připravuje konkurenceschopné vědce, v němž dokážou svůj potenciál skutečně využít. Takové prostředí se samo kultivuje k vyšší kvalitě, otevřenosti a férové konkurenci, která jde ruku v ruce se schopností efektivní spolupráce. Je třeba apelovat na systematický rozvoj institucí, poskytujících prostředí pro motivující vědecké kariéry a formování sebevědomých, samostatných vědeckých osobností s vůdčími schopnostmi.
Ostatně, právě získané ERC granty mají díky své vysoké kvalitě, prestižnímu dosahu, vytváření nových týmů a velké míře výzkumné volnosti zásadní potenciál přispívat ke kultivaci českého vědeckého prostředí.
Šetření realizoval Národní vzdělávací fond, o.p.s. v rámci projektu STRATIN+ (Strategická inteligence pro výzkum a inovace). Z šetření vznikly dvě studie, které jsou k dispozici volně ke stažení v repozitáři Zenodo:
- Mezinárodní šetření držitelů ERC grantů: přehled základních zjištění
- Mezinárodní šetření držitelů ERC grantů: srovnání ČR a úspěšných zemí

Spoluautorka studie:
Mgr. Zdeňka Šímová
e-mail: simova@nvf.cz
Analytička Národní observatoře zaměstnanosti a vzdělávání, analytického pracoviště Národního vzdělávacího fondu

